Nizozemsko postavilo svým veteránům pomník z písku
Nizozemsko si váží svých veteránů – účastníků bojů ve světových válkách, ale i těch, kteří působili v mírových sborech OSN nebo v operacích NATO. U příležitosti nizozemského Dne veteránů před budovou parlamentu v Haagu dokonce vyrostl velký pomník vojákům, kteří s červenomodrobílou trikolórou na rukávu pomáhali nastolit nebo udržet mír v různých částech světa. Památník ovšem nebude mít dlouhý život, je totiž z písku.
Veteranen. Ingezet in dienst van de vrede neboli Veteráni. Nasazeni ve službě míru. Tento nápis se skví na pomníku na Buitenhofu, náměstí před komplexem historických budov dolní komory nizozemského parlamentu. Pomník je to velkolepý a zdařilý, má ale jednu chybu. V poměru k jiným monumentům ho čeká jepičí život. Jen jeden měsíc.
„Je to pocta nizozemským vojákům, kteří sloužili v Libanonu, Afghánistánu nebo bývalé Jugoslávii,“ říká 52letý muž v khaki bundě s pohublou, větrem ošlehanou tváří. Na jedné straně pomníku jsou vyobrazeni vojáci, kteří postupně přecházejí přes prostřední část, kde jakoby odkládají vojenský mundúr, a mění se zase v civilisty.
„Každý voják, který někdy sloužil v mírových silách, se jednou stane veteránem a snaží se znovu najít své místo v civilním životě,“ začal mi vyprávět Ferry van den Brule, který v roce 1979 působil jako člen jednotky modrých přileb UNIFIL v Libanonu.
I u něj se několik let po návratu z mise projevila nemoc zvaná PTSD – posttraumatická stresová porucha. Pracoval tehdy jako ošetřovatel v nemocnici. Choroba se u něj projevovala poruchami spánku a zvýšenou agresivitou. Také on navštěvoval psychiatra, aby si posttraumatický syndrom léčil. Problém je v tom, že se úplně odstranit nedá.
„V určitém okamžiku léčby lékař řekne, že víc už s nemocí nedokáže udělat. Zbytek musíte přijmout a vyrovnat se s tím,“ říká Ferry van den Brule. Pro něj spočívalo léčení v arteterapii. Uvědomil si, že mnoho prožitků, o kterých nedokáže mluvil, může vyjádřit uměním.
Začal pracovat s kamenem a stal se z něj sochař. Dnes provozuje jedno z center pro veterány, ve kterých se někdejší vojáci zbavují posttraumatické poruchy. Něco tvoří nebo třeba opravují stará auta, aby zase vznikalo něco krásného.
I proto si pana Ferryho vybrala instituce s názvem Zandacademie, tedy Písková akademie, která pořádá festivaly pískových soch v Nizozemsku, jako spolutvůrce sousoší uctívajícího nelehký úkol veteránů.
Když z upěchované masy říčního písku vysekali a vyškrabali monument, pokryli ho velkou vrstvou klovatinového lepidla, které používají děti ve škole. To aby se pomník zpevnil a chránil. Ne před deštěm, ale před větrem, který od pobřeží Severního moře stále vane a mohl by pomník rozfoukat dřív, než je jeho vyměřený 30denní život.
Podle pana Ferryho mají Nizozemci veterány, jako je on, v úctě. Neuvědomují si však, že i 25letý muž nebo žena, kteří nenosí právě maskáčové kalhoty a modré triko, mohou být veterány, již prošli něčím, co jiní nikdy nezažijí. I tito lidé pak mohou trpět syndromem PTSD.
Manžele Marii a Emila Peetersovi z Haagu mrzí, že pomník veteránům musí po měsíci z náměstí Buitenhof zmizet. Podle nich by si veteráni zasloužili opravdový, kamenný, nebo bronzový pomník. Takový totiž v Nizozemsku asi ještě nikde nestojí.
Je mnoho monumentů oslavujících ty, kteří se z válek nevrátili a položili tam své životy. Ti však svoje památníky nikdy neuvidí. Možná je čas začít stavět pomníky i těm, kteří ještě mají možnost si všimnout, že si jich vážíme.
Aby nedopadli jako českoslovenští piloti britského královského letectva, na které jsme si u nás vzpomněli až tehdy, kdy se většina z nich o našem uznání a obdivu už nemohla dozvědět.
