Polární záře na dosah
Na fotografiích ji viděl snad každý, ne všichni ji však mohli vidět na vlastní oči. Musí se za ní totiž cestovat daleko na sever – čím dál, tím lépe. Polární záři mnozí popisují jako dech beroucí až mystický zážitek. Vydal jsem se za ní do severonorského města Tromso, ležícího daleko za polárním kruhem. Bohužel jsem se však zařadil k těm, kdo se na vlastní kůži přesvědčili, že i při pozorování polární záře je třeba mít pořádný kus štěstí.
„Dívejte se tímto směrem. Pokud se polární záře objeví, bude to právě tam,“ ukazuje Bente a šikuje skupinku turistů toužících spatřit věhlasné nebeské divadlo. Obloha je už druhý den zatažená, chvílemi sněží a pravděpodobnost, že se nám ji dnes večer podaří spatřit, je docela malá.
„Máme k dispozici pravidelné předpovědi pravděpodobnosti polární záře. Je to ovšem trochu nevypočitatelné. Někdy avizují silnou sluneční aktivitu, ale nakonec nic není vidět, a jindy je to zase naopak. Je to zkrátka jako předpověď počasí. Někdy se vydaří, jindy ne,“ vysvětluje Bente.
Při pohledu na oblohu je mi jasné, že náš průvodce si už pomalu připravuje ústupovou cestu. Ať už bude sluneční aktivita jakákoliv, vinou mraků nemáme šanci polární záři uvidět. Teoreticky jsou přitom podmínky pro její pozorování zcela ideální. Jsme 350 kilometrů za polárním kruhem, 50tisícové město Tromso jsme nechali daleko za sebou. Kolem jsou jen hory a tma.
„Víte, jak často je tady u nás vidět polární záře? Každý druhý den, někdy častěji,“ trochu provokuje Bente. Skupinka turistů, kterou vede, je poskládána z celého světa. Starší manželé z Japonska, dva Italové, Rus a dvojice ze Španělska. Za polární kruh přijeli s jediným cílem – vidět na vlastní oči polární záři. Dnes však mají smůlu.
„Před dvěma lety byla nejsilnější polární záře v červenci, ale vidět jsme ji nemohli, protože tou dobou je světlo dvacet čtyři hodin denně,“ pokračuje neúnavně Bente. Mrazivý vítr cítím až v kostech. Ani speciální kombinéza není nic platná. Nejspíš nejsem sám, kdo si říká, jestli není zbytečné mrznout tady v horách, když stejnou kalnou oblohu jsme mohli se stejným výsledkem pozorovat i z okna hotelového pokoje.
Teoretickou přípravou mám ovšem výtečnou. V univerzitním muzeu jsem se dozvěděl, že polární záře vzniká vysoko v atmosféře jako reakce mraku částic slunečního větru s atmosférickými plyny. Když protony a elektrony reagují s kyslíkem, je záře zelená. Když reagují s dusíkem, zabarví se do červena.
Jak aurora borealis, tedy polární záře, vzniká, jsem si dokonce mohl sám vyzkoušet na přístroji zvaném terella. „Vzadu je slunce, na kterém jakoby docházelo k mnoha drobným výbuchům. Uvnitř je vesmír a vzadu Země s krásně viditelnými magnetickými poli,“ popisuje Katarína Gregorová z univerzitního muzea v Tromso. Uvnitř však není kyslík ani dusík, a proto není modelová polární záře barevná.
Teorii mám tedy zvládnutou. Chodím po horách už druhou hodinu, ale polární záře se ne a ne objevit. Ruben a Isabel přijeli ze Španělska, už druhou noc po sobě však měli smůlu. „Jsem trochu zklamaná, že jsem polární záři neviděla. Zkusíme to ještě zítra a pak uvidíme,“ říká Španělka. „Nemůžeme to ovlivnit. Když budeme mít smůlu, určitě se vrátíme. Možná příští rok, možná jindy,“ doufá její partner. A to je možná to, oč tu běží. I z pozorování polární záře se totiž paradoxně stává byznys.
Dvouhodinová vycházka za městem přijde na 100 eur, ať už je korunována úspěchem, nebo ne. Jak mi potvrzuje Viktoria Baken z regionální turistické kanceláře, pozorování polární záře patří k největším turistickým lákadlům severského regionu. Jen od října do března sem polární záře přiláká 70 tisíc lidí.
„Všechno záleží na počasí. Naši průvodci jsou velmi zkušení, ale garantovat nemůžeme nic. Zpravidla je 70procentní pravděpodobnost, že polární záři spatříte. Takže většina z těch, kdo sem přijedou, ji také uvidí,“ ujišťuje pracovnice turistické kanceláře.
Statisticky vzato mám tedy vlastně obrovské štěstí. Tady v Tromso by měla být polární záře vidět sedm dní z deseti. Já ji za sedm nocí neviděl ani jednou. A to už je co říct.
„Polární záře je optický jev, který souvisí s magnetickým polem země, po němž sklouzává proud nabitých částic ze Slunce,“ vysvětlil posluchačům hned na úvod telefonického rozhovoru astronom Martin Fuchs ze Štefánikovy hvězdárny v Praze. Na čem závisí barevnost polárního slunce? Je někdy pozorovatelná i v našich zeměpisných šířkách? A jaké legendy jsou s tímto jevem spojovány? Odpovědi na tyto otázky se dozvíte při poslechu záznamu rozhovoru.
