Starobylá svatyně zachránila Japonce před tsunami
Obnova japonského města Rikuzen Takata zničeného vlnou tsunami potrvá 10 let. Tři měsíce po katastrofě to prohlásil starosta této obce ležící na pobřeží Pacifiku. Symbolem její obnovy se ovšem už nyní stala osamělá borovice, která jako jediná přežila úder přívalové vlny. A spolu s ní i malý chrám Suwa stojící na jednom z okolních kopců, ve kterém se zachránily desítky lidí prchající před tsunami.
Drápu se po zničeném schodišti, které zejména v dolní části místy zcela chybí. Před pádem mne tak zachraňuje jen lano přivázané k horní části zábradlí. Snažím se ho co nejpevněji držet, zatímco mi nohy podkluzují na rozmáčeném svahu. Pode mnou se rozléhá město Rikuzen Takata, respektive to, co z něho zůstalo. Nahoře stojí malý dřevěný chrám.
„Tohle býval můj dům. Jak vidíte, hlavní budova sice zůstala stát, z ostatních však zbyly jen základy. Všechno odnesla velká voda. Během několika minut se vše ocitlo na dně moře, vlna tsunami totiž dosahovala výšky 16 metrů,“ ukazuje mi padesátiletý pan Kanno.
To už stojíme na prostranství před šintoistickou svatyní, ve které onoho osudného dne našlo úkryt asi 150 lidí. Většinou šlo o obyvatele domů ležících na úpatí kopce s tímto svatostánkem. Rodiny s dětmi, mladí i staří, ti všichni prchali před tsunami vzhůru a plně se oddali do rukou Božích.
„Všechno jsme viděli, byla totiž jasná noc. Hvězdy i měsíc ozařovaly celé dílo zkázy. Navíc hořely desítky automobilů, které prchající lidé zaparkovali u školy támhle na druhé straně u lesa. Všude kolem šlehaly plameny, bylo to nepopsatelné,“ líčí hrůzné okamžiky pan Kanno.
Není divu, že tehdy nikdo nezamhouřil oka. Navíc rtuť teploměru se pohybovala okolo bodu mrazu. „Museli jsme rozdělat velký oheň, abychom se aspoň trošku zahřáli. Během noci začal padat i sníh. Všichni však měli na sobě jen to, v čem stihli utéci,“ pokračuje ve vyprávění.
„Staré lidi a matky s nejmenšími dětmi jsme uložili uvnitř chrámu, ale stejně neusnuli. Pořád se třásla zem a mnozí se báli, že se pod námi doslova rozevře a všechny nás pohltí,“ vzpomíná na děsivé chvíle. Když konečně nastal druhý den, rozhodlo se několik mužů vypravit pro pomoc.
Dolů to nešlo, museli se proto prodírat přes okolní vrcholky. Pro jistotu navíc vyrazili dvěma směry. Žádné spojení nefungovalo a vojáci se do Rikuzen Takata dostali až za několik dní. Zachránili se tak jen díky ochotě obyvatel z výše položených obcí. Pěšky a poté i nákladními auty, po lesních a polních cestách nakonec dorazili do bezpečí.
Nikdo z nich se od té doby do Rikuzen Takata nevrátil. Není vlastně ani kam. Přívalová vlna většinu města doslova spláchla z povrchu zemského. Pan Kanno sem přesto občas zajede a nikdy nezapomene vystoupat nahoru a pomodlit se.
Chrám se však nestal jen tichou a smutnou připomínkou přírodní tragédie. Život se mu nyní snaží navrátit 60letý Pan Konno, na jehož dům stojící na protějším kopci přívalová vlna nedosáhla. Představený svatyně při katastrofě zahynul, a tak se někdo se o její chod musí postarat. Na znamení toho vyvěsil pan Konno žlutý pruh látky popsaný japonskými znaky.
„Žlutá barva vyjadřuje štěstí, proto jsem jí upevnil na tuto bambusovou tyč a vyvěsil, aby byla viditelná zdálky. Chceme tím dát najevo, že se nevzdáváme a začneme znovu. Chrám, díky kterému přírodní katastrofu přežily desítky lidí, tak symbolizuje naději na obnovu podobně jako tamhleta borovice, která jako jediná z celkem 70 tisíc přežila úder tsunami,“ uzavírá pan Konno.
