Kenny Burrell – Tichý bluesman 1/3
Nástrojem Kennyho Burrella je kytara Gibson, na níž hraje trsátkem a jejíž zvuk je jemně elektricky přibarven, aniž ztrácí ušlechtilý kytarový sound. Vzácněji, ale neméně dobře hraje prsty na španělskou kytaru.
To Kenny Burrell brilantně předvedl na desce Guitar Forms (dle Down Beatu pětihvězdičkové), kterou vytvořil ve spolupráci s někdejším dvorním aranžérem Milese Davise Gilem Evansem.
Doménou Kennyho Burrella je blues, tzv. „dvanáctky“. Ale tak jako „nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky“, ani Burrell se v blues neopakuje. Jako představitel moderního mainstreamu obohacuje klasické blues: sekvencemi, sestupy, přehodnocováním, paralelismy apod. Nejčastěji mění akordy v druhé polovině standardní „dvanáctky“. Ostatně harmonických obměn nabízí blues nedozírné množství; navíc Burrell prokládá svou hru častými sníženými akordickými tóny, tzv. blue notes. Leckdy vychází z pentatoniky, tj. ze stupnice, které chybí IV. a VII. stupeň. Dur-mollový tónorod přináší jeho blues specifickou náladu. Burrell, který vyrostl v obdivu k bebopové generaci, však používá i vymoženosti avantgardního jazzu, např. tzv. mody. Studujete-li Burrellovo sólo a opíšete-li si je do not, poznáte, že jazz se přesně do not zapsat nedá. Jeho posuvy rytmu se prostě notové osnově vzpírají. Ale jedno zjistíte na první pohled: hra Kennyho Burrella zachycená v notách má jedinečnou architekturu, záznam jeho sóla má výtvarnou hodnotu. A vskutku: Burrell sólo doslova buduje s prozíravostí stavitele. Jeho hudební řeč je lapidární až strohá, dlouhé linie jednohlasých tónů jsou rafinovaně proloženy komponentou, na níž se pomalu v hudbě zapomíná: tichem. Doprovod, který na rozdíl od sól hraje akordicky, vytváří rytmicky svébytně sekanými figurami.
Burrell nikdy nestavěl na odiv svou fantastickou techniku, ornamentalismus ani gimmicks mu nikdy k srdci nepřirostly. Jeho hra je ryzí a čistá v pravém slova smyslu těchto slov. Je typem zdánlivě klidného až flegmatického hráče; v kontextu živelnějších kolegů však poznáváme jeho blahodárný přehled (někdy snad i nadhled) a značné vnitřní napětí, které v kontrastu s výrazem spontánnějších spoluhráčů přináší jazzově dramatický zážitek. Ve srovnání s pozoruhodným, leč poněkud „mnohomluvným“ kytaristou Johnem McLaughlinem je Kenny Burrell poměrně mlčenlivým hráčem. Pokud posoudíme kvantitu not, pak Kenny Burrell obsadí jedno z posledních míst žebříčku. Neoplývá tóny, ale ani slovy. Provést s ním rozhovor je velmi nesnadné, protože odmítá mluvit a chce hrát. Zbývá jediné: uchýlit se ke lsti a vyprovokovat jej do té míry, až nakonec něco říct musí:
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
