Alena Scheinostová: Cedulky

Také mám jednu takovou umanutost, přiznávám to tady zcela veřejně. Nemůžu vystát cedulky.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Ranní ptáče

Takové ty všudypřítomné nálepky, visačky a nášivky, které straší na všem od zeleniny a oblečení po knihy, jehlice na štrykování, sešity a hračky, a kdybych někdy měla možnost prohlédnout si čerstvě vyrobené letadlo nebo transoceánský parník, určitě by na něm byly taky. Modré oválky z banánů jsem slupovala už jako dítě. Potom přibyly ty malé černé na pomerančích, objevily se na jablkách a tuhle jsem je viděla i na špejlích, co jsou na ně napíchnuté krepové růže na střelnici. Cedulky jsou jako nákaza. Šíří se a rozlézají a můj svatý úkol je je ničit.

U nás doma se rozlišují „hladiči“ a „trhači“, podle toho, jak daná osoba nakládá s cedulkou, která se odněkud odchlipuje. Ano, tušíte správně. Jsem trhač. Strašný a nelítostný trhač. Jak přejde nákup přes můj práh, všechny cedulky jdou pryč, ačkoli to znamená vybalit takřka všechno zboží z obalů a pak si zoufat, jak jsme zase zaplavili místní popelnici. Samozřejmě přitom třídím, papírové visačky do papíru, titěrné plastové nitky, na kterých visačky visí, zase do plastů.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Pod povrchem země

Moc to nepomáhá. Proužky na tričku, které mi ohlašují, že byl ten kousek vyrobený v Bangladéši a nemá se prát nad třicet, vystřihuju s takovou urputností, že to sem tam odnese i to tričko a úplně nové se hned musí zašívat. A jde to ještě dál: občas se na ulici omluvím mladé slečně a zastrčím jí vyčuhující cedulku za krk.

Možná jde o nějaký druh postižení. Odborně popsaných fobií a strachů je nezměrná spousta, a patří mezi ně kromě strachu z pavouků, zírajících kachen nebo papeže dokonce i strach ze strachu. Co by se do takového seznamu nevešla nějaká ta tabullafobie. Přesto si budu raději myslet, že je má posedlost posláním. Ušlechtilým, aktivistickým a v důsledku majícím potenciál přivést lidstvo k prozření. Jak to? Je to jednoduché.

Kam věšíme, lepíme, přišíváme cedulky? Na zboží! Má snad být zbožím potravina, základní hygienická potřeba, informace či v případě slečny s cedulkou za krkem dokonce člověk?! Teď se ukažme s argumenty! Nebo si představme tísnivý postutopický svět, kde i lidi kupujeme na krámě podle údajů na cedulkách a pereme je pouze pod třicet. Je to představa tak hrozná, až se mi zdá, že už kdosi něco takového někdy napsal a vydal v knize. Ale nekoupím si ji – byla by na ní cedulka.