Anna Beata Háblová: Přemostění do nového roku
Mám ráda to lednové ticho. Ten klid po Vánočních svátcích, ke kterým směřovalo veškeré snažení – faktury, dárky, vánoční večírky, pečení, vaření, úklid, rodinné návštěvy a jezení všeho napečeného a navařeného. Ulice konečně trochu prořídly a přibyly válející se špunty po silvestrovských rachejtlích.
S koncem jednoho roku a začátkem druhého přichází i bilancování. Jaký ten rok byl, co se zdařilo a co až zas tak moc ne. Rok 2022 byl v mnohém smutný a bolestný. A tak bych se chtěla podívat spíš na to, v čem se povedl. V architektuře se totiž podařilo mnoho drobných i větších věcí, a jednou z nich je i úžasná rekonstrukce Slovenské národní galerie v Bratislavě.
Čtěte také
Původně barokní kasárna byla v sedmdesátých letech doplněna brutalistní přístavbou architekta Vladimíra Dědečka. Ostře řezaná hmota bez oken, vyklánějící se k Dunaji, se sice stala ikonou galerie, ale veřejností přijata nebyla. Naopak bylo vyžadováno její zbourání. Stálo proto hodně úsilí, než byla před osmnácti lety vyhlášena soutěž, jejíž podmínkou bylo tuto přístavbu, které se říká Přemostění, zachovat.
Vítězný tým Martina Kusého a Pavola Paňáka tak z celého komplexu vytvořil prostupný areál otevírající se městu, ve kterém jednu z hlavních rolí hraje recyklace. Veškeré materiály, které stavba obsahovala, se na daném místě buď zachovaly, anebo se použily v jiném kontextu.
Travertinové bloky z arkád se využily jako lavičky nebo se jejich zbytky namlely do ušlechtilého terazza, které tvoří podlahy v kasárnách. Novostavbu depozitáře ozdobily lamely z jiné části Dědečkovy realizace.
Čtěte také
Srdcem galerie se pak stalo mlatové nádvoří, které se zpřístupňuje lidem a propojuje se s knihovnou, kavárnou a kreativním centrem. Do bočních částí Přemostění architekti vložili velká okna s výhledem na řeku. Sama rekonstrukce se tak stala přemostěním – od starého k novému, od uzavřeného k otevřenému, od nenáviděného k milovanému, od lokálního ke světovému.
Napsala jsem o galerii báseň v duchu principu této rekonstrukce. Nejdříve jsem vytvořila první část, a tu následně rozebrala, slova zrecyklovala a usadila je jinam v jiném kontextu, čímž vznikla druhá, abstraktnější pasáž:
Někde vezmeš, jinde dáš,
používáš starý jako nový
tak, že to nepoznáš
odkud se tu vzaly
stěny z dýh anebo strop.
Stop vyhazování!
Z travertinu terrazzový krok
tě obrátí směrem k sobě
jako neuronový vzruch.
I Bůh je tady naruby. Tobě
se zlepší čich i sluch
když ztratíš zrak.
I Vladimír Dědeček chtěl
aby se to stalo tak:
Neuronový Bůh chtěl:
Vezmeš k sobě strop.
Někde tě zlepší tak,
až se Dědeček obrátí z dýh.
Jinde nepoznáš z travertinu
ani vyhazování stěny.
Aby se to stalo Tobě,
ztratíš terrazzový vzruch.
Zrak je směrem naruby,
když nový i starý krok
používáš jako čich.
Ještě je tady sluch, ale to dáš.
A zbyde jen Stop anebo Vladimír.
Odkud se tu vzali?
Čtěte také
Mám ráda to lednové ticho. Je to čas, který je tak trochu unavený a prázdný, ale právě to je jeho výhoda. Prázdný čas je stejně důležitý jako prázdný prostor v architektuře. Najednou už tolik nejde o formu, o dokonalé cukroví a uklizené domácnosti, ale o obsah. Čím tuto prázdnotu naplníme? Architektura se snadno plní světlem a lidmi. A je jen na nás, čím se naplníme my.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
