Antonín Vančura alias Jiří Mahen: Záložník se snubním prstýnkem

Antonín Vančura, jak znělo pravé jméno Jiřího Mahena, byl vskutku renesanční osobností. Byl básníkem, dramatikem, prozaikem, dramaturgem v několika divadlech, knihovníkem, ale také vědcem-ichtyologem, který publikoval vědecké články o rybách a rybářství.

Stejně jako je tomu i u některých jiných známých postav české meziválečné kultury, o Mahenových životních peripetiích během Velké války se mnoho nedočteme. Přes to se střípky najít dají a stojí za to si je připomenout. Přinejmenším proto, že předchází hlavnímu tvůrčímu působení autora, který tolik ovlivnil český umělecký život i mnohé kulturní osobnosti.

Jiří Mahen pocházel z Čáslavi. Narodil se do početné rodiny evangelického kazatele, písmáka a pekaře Antonína Vančury a vzdáleně byl spřízněn i s o něco mladším spisovatelem Vladislavem Vančurou. Na boleslavském gymnáziu se potkával s Františkem Gellnerem a už z Čáslavi se znal s autorem slavné Lišky Bystroušky Rudolfem Těsnohlídkem. Právě z tohoto období pocházejí Mahenovy první verše otištěné v časopise Nový kult S. K. Neumanna, a také vznik jeho pseudonymu.

Mahen aneb chyba tisku

Je všeobecně známé, že Vančurovo umělecké jméno vzniklo náhodou, když sazeč v tiskárně popletl původně vybrané příjmení Maheu, které si tehdy devatenáctiletý básník vypůjčil z románu Émila Zoly Germinal. Jméno Mahen se pak mladému autorovi zalíbilo, a tak jej najdeme u všech jeho dalších děl. Na podzim roku 1902 se Mahen zapsal na pražské filozofické fakultě na obor čeština-němčina. Ihned se zapojil do literárního života a pohyboval se hlavně ve skupině kolem S. K. Neumanna.

Dvanáct sourozenců a neveselý život studentský

V době studií na univerzitě sice vznikají první Mahenova dramata, ale mladému autorovi, který se postupně pokoušel také o prózu, se nedařilo zajistit si důstojnou existenci. Jeho otec živil z nízkého platu dalších dvanáct(!) dětí, a tak si Mahen musel přivydělávat kondicemi či psaním článků do různých časopisů. Z těchto jeho aktivit ale příliš velký příjem neplynul, a tak mu často nezbývalo ani na zajištění nejzákladnějších životních potřeb. Mahen prý tehdy ani na prázdniny nejezdil domů, aby nezatěžoval rodinný rozpočet.

Láska z propasti

Patrně z existenčních důvodů Mahen opustil svá studia těsně před závěrečnými zkouškami. Odešel na Moravu, kde začal jako suplent vyučovat nejprve na reálce v Hodoníně a později na obchodní škole v Přerově. Na Moravě už zůstal. V roce 1910 odešel do Brna, kde nastoupil jako redaktor Lidových novin. V té době se konečně začaly dostavovat první literární úspěchy a štěstí se objevilo i v osobním životě. O prázdninách se na zábavě v Bojkovicích Mahen poprvé setkal se svou budoucí ženou Karlou Haselmannovou. Vážnější vztah však začal až o dva roky později během společného výletu s přáteli k propasti Macocha. Ačkoli byl Mahen o dvanáct let starší, soužití s Karlou bylo harmonické. Oba mladé lidi spojovala láska k přírodě i chudé rodinné poměry, z nichž vzešli.

Karla Mahenová-Haselmannová a Jiří Mahen

Válka plány odkládá

Na jaře a v létě 1914 se zrovna Mahen chystal konečně se prosadit na poli literatury. Dokončil hru Mrtvé moře a těšil se na její premiérové uvedení. Vedle toho se v pražském Národním divadle mělo hrát jeho drama Píseň života. Válka ale plány zhatila. Píseň života byla přesunuta na rok 1915 a nastudování Mrtvého moře bylo cenzurou zastaveno. I plánovaná svatba Jiřího Mahena s Karlou musela být odložena na neurčito.

Pach smrti a zásnuby

Výrazné ztuhnutí atmosféry pocítil Mahen a Karla brzo po vypuknutí konfliktu. Karlin vedoucí z pojišťovny Patria a její příležitostný učitel ruštiny Antonín Páral, byl zatčen kvůli ruským letákům, které se u něho našly. U vídeňského soudu v dubnu roku 1915 vypovídala jako svědkyně i Karla. Byla také v podezření, ale procesu se jí díky zničení letáků podařilo uniknout. Páral takové štěstí neměl a od popravy ho nakonec zachránila jen amnestie. Smrt na bojišti ale čekala Mahenova polorodého bratra Bedřicha, s nímž měl spisovatel společného otce. Mahen sám povolávací rozkaz neočekával, protože neprošel vojenskou službou. I na něj však nakonec došlo. Odveden byl v den svého svátku 13. června 1916. Večer před tím však ještě alespoň stihnul požádat Karlu o ruku.

Jiří Mahen na vojně

Záhada Mahenova pluku a polykání chlóru

Je zatím nejasné, ke kterému útvaru Jiří Mahen v Brně narukoval. Mohlo jít buď o 8. řadový pěší pluk arcivévody Karla Štěpána nebo o Zeměbranecký pěší pluk č. 14, který měl v Brně náhradní prapor. Vojenskou službu Mahen nastoupil na podzim 1916 a ihned začal navštěvovat důstojnickou školu na Šilingrově náměstí. Snažil se být vzorným žákem a později se prý i několikrát schválně sám hlásil na frontu, ale jen proto, aby ho mohli spřátelení důstojníci snáze z marškumpanie vyexpedovat. „Pomáhal“ si při tom i umělým zhoršením zdravotního stavu, jako bylo polykání chlóru, pití velkého množství kávy i to, že schválně nechodil spát.

Světlé chvilky ve Slavii

Na frontu nakonec Jiří Mahen nikdy neodjel. Snad zabralo předstírání špatného zdravotního stavu, možná i přátelé. I bez předstírání však Mahen skvělým zdravím neoplýval. Válečné strasti dolehly i do zázemí a Mahen s Karlou opět zažívali období nedostatku, které důvěrně znali z dětství. Občas ale přišly i okamžiky radostné spjaté zejména s návštěvami restaurace Slavia. Společnost jim zde při přece jen lepším jídle dělal třeba Mahenův nadřízený šéfredaktor Arnošt Heinrich nebo pozdější politikové Vlastimil Tusar a Jaroslav Stránský. Díky těmto známostem měl Mahen také dobrý přehled o akcích českého odboje.

Mahenovo divadlo v Brně (1903)

K divadlu a do nové republiky

V září 1917 byl Jiří Mahen zproštěn vojenské služby kvůli zdravotnímu stavu a znovu se mohl zapojit do normálního pracovního procesu, byť v redakci musel zastávat denní i noční směny. V březnu roku 1917 uvedlo Národní divadlo v Brně jeho novou hru Ulička odvahy a v červnu roku následujícího se dočkal i odložené premiéry svého Mrtvého moře na prknech pražské Zlaté kapličky, i když byla hra uvedena s cenzurními zásahy. V té době už byl externím dramaturgem brněnského Národního divadla. Zde a v brněnské Redutě pak během čtyři a půl roku stačil založit uměleckou tradici brněnského divadla, jak se často připomíná. Po vzniku republiky se v říjnu roku 1919 konečně mohl oženit s Karlou. V následujících letech se pak Mahen stal téměř ikonickou postavou nejen brněnské, ale celé české kulturní scény a k válce se vrátil třeba v dramatech Nebe, peklo, ráj či Dezertér.