Jako první pověsil rudý prapor na Reichstag, ale Stalinovi se nehodil. Dočká se nyní ocenění?

Do dějin ovšem vstoupil notoricky známý snímek se dvěma vojáky a sovětskou vlajkou, a ten je dosud mylně považován za autentický závěr historického okamžiku.

„Ve skutečnosti tuto fotografii naaranžoval válečný zpravodaj Jevgenij Chaldej se dvěma vojáky, které náhodně oslovil poté, co byla budova dobyta, obsazena a zajištěna,“ píše deník. Podle oficiální verze se tak stali hrdiny Gruzínec Meliton Kantaria a Rus Michail Jegorov. Za svůj čin dostali řády Hrdinů Sovětského svazu.

Moscow are campaigning to honour the real Soviet Reichstag hero, Grigory Bulatov https://t.co/bhHB9BeQSg pic.twitter.com/vIaNEhqB9x

— The Times of London (@thetimes) July 5, 2017

Historik Sergej Bajmuchametov přitom na stránkách listu Novaja Gazeta předkládá důkazy o tom, že Stalin obdržel telegram s jinou, pravdivou verzí. Podle té už odpoledne 30. dubna vyvěsili prapor dva průzkumníci – nejmenovaný Kazach a 19letý vojín Grigorij Bulatov, rodák z uralské vesnice Čerkasovo. Celkem proniklo do budovy v prvním sledu šest průzkumníků. Příbuzní Bulatova nyní společně s deníkem Novaja Gazeta lobují, aby voják dostal posmrtně řád Hrdiny Ruska.

Varování od Stalina

Bulatov po válce líčil, jak se svými spolubojovníky pronikl do Reichstagu. „Do budovy se vojáci 674. střeleckého pluku probili na její severní straně,“ napsal ve vzpomínce. Vlajku, kterou s sebou nesli, vyrobili improvizovaně z potahu rudé matrace, nalezené v jednom vybombardovaném berlínském domě. Bulatov pak vlajku uvázal na vrcholu budovy na sochu koně, na němž seděl německý císař Vilém I.

Podle Bulatovova vyprávění pak vojáci vlajku na památku rozstříhali na malé čtverečky, které si rozebrali. Svědkem toho byl i starší poručík Vasilij Subotin, jehož vnučka Maria Baskovová tuto relikvii dodnes ochraňuje.

Britský voják v budově Reichstagu v červenci 1945. Na zdech a sloupech nápisy od sovětských vojáků|foto: CC0 Public domain

Velící důstojník sice Bulatova navrhl na řád Hrdiny Sovětského svazu, nakonec ale voják dostal jen nižší řád Rudé zástavy. Stalin jej sice pozval do Kremlu, ale tam dostal varovnou radu, aby zapomenul na svůj čin, protože byli místo něj vybráni jiní hrdinové.

Bulatov se podle deníku Novaja Gazeta snažil dostat do Rudé armády už v roce 1942, po smrti otce. Byl ale příliš mlád a tak ho neodvedli. Narukoval v dubnu 1944 a už za dva měsíce dostal medaili Za chrabrost. V rozkazu se uvádí, že pod soustředěnou nepřátelskou palbou dokázal překročit řeku a dopravit munici do předpolí.

V září 1944 následovala medaile druhá, tentokrát za chycení zajatce, který poskytl důležité informace. Za rok a měsíc strávený ve válce byl navržen na vyznamenání sedmkrát, ten nejvyšší metál mu ale nakonec unikl.

Nevyhovující hrdina

Před útokem na říšské kancléřství podle Bulatova přišel k jednotce Subotin a oznámil, že je nachystáno devět oficiálních vítězných vlajek, na jejich pluk ale žádná nezbyla. „Sežeňte si něco, co se rudé vlajce aspoň podobá,“ řekl tehdy velitel. „Seržant Viktor Provotorov vzpomínal, že s Bulatovem prošli do druhého patra a po žebříku lezli dál nahoru. Dole viděli sovětské jednotky, jak se chystají k rozhodující zteči.

Bulatov jim zamával rudým praporem z okna a pak ho zavázal na okně. Vojáci si pak nachystali granáty a samopaly, protože boj měl začít,“ píše Novaja Gazeta. Jenomže Reichstag už byl prakticky dobyt. Přišli další vojáci a Bulatovovi říkali, že prapor je špatně vidět, ať ho někam převěsí. Vojáci chvíli hledali vstup na střechu, a když se tam dostali, Bulatov zavázal prapor na šíji obrovského koně. Podíval se na hodinky. Bylo 14 hodin 25 minut.

Jeho verzi potvrzuje i Kantaria, který prý také vlajku viděl zezdola, ačkoli nakonec právě on figuruje na slavném snímku s jejím vyvěšováním. Bulatova navrhli na hvězdu Hrdiny Sovětského svazu, ale během slyšení u Stalina mu stručně vysvětlili, že na jeho místo potřebují někoho jiného. Bulatova pak odvezli na Berijovu vládní daču, a tam se vyděšený voják dozvěděl, že je obviněn ze znásilnění služebné. Žaláři se sice nakonec vyhnul, ale pustili ho až v roce 1946, píše Novaja Gazeta. Po demobilizování v roce 1949 odjel do města Slobodskoj v Kirovské oblasti, kde kdysi vyrůstal.

Sovětští vojáci oslavují konec války v Berlíně, 2. května 1945|foto: CC-BY-SA 3.0, Bundesarchiv, Bild 183-E0406-0022-018

Alkoholik a sebevrah

Myšlenka na ukradenou slávu jej ale neopustila. V roce 1965 v dopise jednomu spolubojovníkovi poprvé ventiloval hořkost a zklamání nad tím, že mu zlatá hvězda unikla. Připadal si zapomenutý a opuštěný, jako tolik veteránů. Pracoval jako zámečník, ale naneštěstí propadl alkoholu. Lidé se jeho verzi o vlajce začali vysmívat, v roce 1969 navíc putoval za mříže za rozkrádání socialistického majetku.

Vyšetřovatel ovšem narazil při prohledávání jeho skromného kvartýru na dopisy od maršála Žukova a dalších generálů. Došlo mu, že Bulatov nelže. Po intervenci z vyšších míst byl Bulatov propuštěn, ačkoli si neodseděl ani polovinu trestu. Rodina se mu ale rozpadla a jeho život ztrácel směr. Pil stále víc. V dubnu 1973 se nakonec oběsil v továrně, v níž pracoval. Bylo mu pouhých 47 let.

Ministerstvo obrany zatím odmítá na kampaň jeho příbuzných jakkoli reagovat. V dokumentech se podle deníku neuvádí, proč nejvyšší vyznamenání nedostal, a ani ve zdůvodnění uděleného řádu Rudé zástavy není žádná zmínka o vlajce na Reichstagu. „Příběh 19letého mladíka by měl být přitom v učebnicích. A vláda je povinna nazvat konečně hrdinu hrdinou,“ končí Novaja Gazeta.