Milan Rastislav Štefánik: S hlavou v oblacích
Slovenský vlastenec s francouzským občanstvím. Astronom, voják, diplomat. Lev salónů i dobrodruh, co procestoval svět. Žil na Tahiti i v Ekvádoru. Okouzlila ho africká Sahara, šestkrát vystoupal na Mont Blanc. Pozoroval odtamtud hvězdy. Obloha ho fascinovala. Jako pilot se za první světové války zapojil do bojů na frontě ve Francii i Srbsku, coby voják - diplomat organizoval legie v Itálii a Rusku.
Bystrost, pracovitost a zvídavost, ale i chatrné zdraví a slabá tělesná konstituce charakterizují už od dětství Milana Rastislava Štefánika. Z malé vesničky ve slovenských Karpatech se přesouvá na gymnázium do tehdejšího Prešpurku. Na vysokou školu zamíří do Prahy. Dává jí přednost před Budapeští, která je pro něj z národnostního principu nepřijatelná. Město a jeho život ho uchvátí. Stane se členem spolku slovenských univerzitních studentů Detvan i stoupencem Masarykových realistů. Myšlenky a postoje budoucího prezidenta obdivuje. Zatím jen zpovzdálí. Blíže se dostává přes Masarykova syna Herberta.
Lev pražských i pařížských salónů
Díky dovedně uplatňovanému šarmu proniká Štefánik také do salónně-uměleckých kruhů. A dospívá k rozhodnutí přejít ze studia techniky, za které horoval jeho otec, na přírodovědeckou fakultu. Konečně se může věnovat tomu, k čemu dlouhodobě inklinuje – zkoumání vesmíru. V roce 1904 získává doktorát a odjíždí do Paříže. Ze slibované stáže u věhlasného astronoma Camilla Flammariona ale sejde. Ocitá se v existenční tísni. Na lepší časy se mu začne blýskat po roce. Seznámí se s hrabětem Hanušem Kolovratem. Finančně dobře zajištěný mladík mu otevře dveře pařížských salónů, ve kterých se Štefánik nepohybuje o nic méně obratně než v těch pražských.
Na Mont Blanc a zase zpátky. Šestkrát
Dařit se začne i na poli profesním. Dostává pozvánku do hvězdárny v Meudonu při okraji Paříže. Bohémský život jde rázem stranou. Během prvních měsíců přihlásí k patentování deset vynálezů důležitých nejen k astronomii, ale jak se později ukáže i k letectví. Navzdory chronickým potížím se žaludkem zdárně podnikne výpravu na Mont Blanc k tamní miniaturní hvězdárně. Pro Štefánika jde o první akci tohoto druhu. Ale rozhodně ne poslední. Na vrchol se vrátí ještě pětkrát. Jedna z cest ho ale stojí místo. Absence v Meudonu využívá Štefánikův sok Deslandres a slovenský astronom se ocitá bez práce.
Vydává se do Ruska pozorovat zatmění Slunce. Počasí mu ale nepřeje a celá akce přichází vniveč: „Kolik peněz, námahy, ba i zdraví bylo třeba obětovat – marně“. Setkání se Lvem Tolstým při zpáteční cestě je jen chabou náplastí na zklamání. Další byla nabídka Gustava Eiffela na ředitelské místo na observatoři v Nice. Lukrativní post Štefánik odmítá. Poučen zkušenostmi z Meudonu upřednostňuje vlastní cestu a upíná se k vidině své samostatné vědecké stanice.
Nové Slovensko na Tahiti
Ideální místo pro svou observatoř se vydává hledat do Afriky. Pobývá v Alžírsku i Tunisku, dostává se na Saharu. Přestože mu černý kontinent učaruje, observatoř na něm nezaloží. Pozornost obrátí k jiné exotické destinaci – Tahiti. Tam stráví s přestávkami tři roky. Kromě hvězdárny postaví i telegrafickou stanici a tři meteorologická stanoviště. Jeho ambice ale sahají ještě dál – má v plánu ostrov odkoupit a založit tam „Nové Slovensko“. Velkolepý projekt realizace nedojde, na státotvornou roli si má Štefánik ještě chvíli počkat.
Za ekvádorského prezidenta Řád čestné legie
Mezitím získává francouzské občanství a vláda mu svěřuje speciální úkol. V Ekvádoru a na Galapágách má prosadit výstavbu meteorologických stanic s radiovými centrálami, které by zajistily spojení s Francií. Bryskně se mu daří proniknout do těch nejvyšších kruhů a ve výsledku pro projekt získat i ekvádorského prezidenta. Úspěch je o to sladší, že Francie tím předběhla Německo. Finalizaci plánu ale překazí válka. I tak je Štefánik za odměnu jmenován rytířem Čestné legie.
Po mobilizaci se hlásí k letectvu. Nástup pozdrží hospitalizace. Ani v nemocnici ale neztrácí čas a připravuje burcující letáky, které hodlá letecky šířit: „Slované: Češi – Slováci, Poláci, Slovinci, Srbi a Chorvati, vy, kteří kráčíte ve zbrani proti francouzským hranicím, nezapomínejte, že to byla německo-maďarská zpupnost, která vyvolala tuto válku … Kdo má čest v duši a slovanskou krev v žilách, pamatuj, že je tvojí svatou povinností využít každé příležitosti k oslabení těch, jimž dnes sloužíš!“
Odvolejte útok, bude pršet
Po uzdravení nastupuje do letecké školy v Chartres a od 9. května je nasazován na frontě u Arrasu. Ocitá se tak „po boku“ roty Nazdar. Počíná si natolik obratně, že mu náčelník štábu svěřuje organizaci meteorologické služby celé fronty. Úkolu se ujme svědomitě. 3. června 1915 si vyžádá návštěvu u samotného generála Focha. Oznamuje mu, že vřele doporučuje: „Okamžité odvolání zítřejšího útoku na německé pozice, protože bude pršet. Hodně pršet a vojáci budou nepohybliví.“ Útok je odvolán. A generál Foch si čerstvou předpověď počasí přeje mít od té chvíle k ruce každý den.
Chercher la femme
V září je Štefánik přeložen nad srbskou frontu. V listopadu havaruje. Přežije, ale namáhavá cesta do bezpečí rapidně zhoršuje jeho zdravotní stav. Vnitřně krvácí a je přesvědčen, že se blíží jeho konec. Nablízku je ale naopak záchrana. Spolubojovníci Štefánika letecky dopravují do Říma a předávají do rukou těch nejlepších lékařů. Za tento „nadstandard“ vděčí zásahu Claire de Boas Jouvenelové, majitelce salónu na bulváru Saint-Germain, který Štefánik svého času navštěvoval. Náklonost vlivné a okouzlující dámy přišla vhod nejenom Štefánikovi samému, ale jak se ukázalo, i celému odboji. V jejím podniku si podávali dveře nejpřednější diplomaté a politici. Sám Masaryk se později opakovaně vyjádřil, že: „Bez Štefánika bychom mnohého nedosáhli, určitě ne tak rychle, byl v naší věci nepostradatelný“. Vedle Beneše se tak Štefánik stává hlavním Masarykovým spolupracovníkem.
Zuřivým odpůrcem republiky
Chvíli poté, co se v roce 1916 stává místopředsedou Národní rady československé, připadá mu další delikátní úkol. V Rusku má zabránit rozkolu tamních krajanských spolků a vzniku konkurenční Národní rady v čele s Durychem, stoupencem Kramářovy prorusky orientované politiky. Ta je ostatně blízká i Štefánikovi, který oproti Masarykovi a Benešovi prosazuje pro budoucí stát formu monarchie s Romanovcem v čele. I přesto ovšem Štefánik svěřený úkol plní na jedničku – ruské kolonie svorně uznávají za jediného vůdce Masaryka. Po vypuknutí únorové revoluce se Štefánik vydává do Spojených států. Mezi Čechy a Slováky dělá nábor dobrovolníků, mezi politiky, vojáky a novináři vede kampaň ve věci české otázky. Z Ameriky jede do Francie, pak do Itálie a pak znovu do Ruska, kde už československé legie válčí se Sověty. Štefánik zřejmě trochu romanticky věří, že se mu i tahle situace podaří vyřešit a vrátí se jako osvoboditel východu. Během cesty ho zastihuje zpráva o podepsání Washingtonské deklarace, a tak se dozvídá, že Československý stát má být republikou. Je dotčen a rozezlen: „Jsem zuřivým odpůrcem republiky. Viděl jsem ji zblízka. Je to zakuklená tyranie nejhoršího druhu.“
A nejde o poslední Jobovu zvěst. Po vylodění ve Vladivostoku nachází legie na pokraji fyzického i morálního vyčerpání. Situace je horší, než si představoval. Přesto se urputně snaží udržet bojeschopnost legií. U vojáků samotných tím na oblibě nezíská. Tváří v tvář realitě přehodnocuje svůj postoj. Po návratu žádá Francii, aby československá armáda do bojů na Sibiři už nasazována nebyla.
Poslední let
Na mírové konferenci v Paříži zjišťuje, že v novém státě je s ním počítáno pouze na pozici velvyslance v Paříži či Římě. Byl by tak podřízeným Beneše, s nímž má čím dál větší názorové rozepře. I přes značné rozčarování odjíždí do Itálie, kde má zajistit odvolání generála Piccioneho. Misi opět plní. K návratu volí cestu vzduchem, navíc nepříliš spolehlivým typem letadla. Bezpečnější alternativy přepravy odmítl z již dobře známých národnostních principů: „Nikdy nespočinu na půdě Rakouska či Maďarska“. Nespočinul. Jeho letadlo zdárně překročilo hranice nového státu, aby se za dosud ne zcela vyjasněných okolností zřítilo pouhé tři kilometry od bratislavského letiště.