Setkání s Ježíšem
Kázání z přenosu rozhlasové bohoslužby ze sboru Evangelické církve metodistické v Plzni-Lochotíně. Jeho základem je biblický text J 4,5-42.
Mezi Židy a Samařany byl po staletí spor. Proto se jedni druhým zásadně vyhýbali. Nejkratší cesta z Judska do Galileje byla přes Samařsko. Trvala jenom tři dny. Jinou možností bylo překročit Jordán, vyhnout se Samařsku po východním břehu řeky, znovu překročit Jordán na severu Samařska a vstoupit do Galileje. Tato cesta trvala dvakrát tak dlouho. Takže když se Ježíš chtěl dostat do Galileje co nejdřív, musel projít Samařskem...
Učedníci s Ježíšem přišli do města Sychar. Právě u Sycharu se samařská cesta dělila. Jedna větev šla severovýchodně, druhá šla na západ a pak na sever. Na tomto rozcestí stojí až do dnešních dnů studna, označovaná jako Jákobova.
Když Ježíš se svou malou skupinou došel k rozcestí, sedl si, protože byl cestou unaven. Je poledne a horko, Ježíš je unaven a má žízeň. Jeho učedníci šli do města, aby koupili nějaké jídlo. Něco se s nimi muselo přihodit!!! Předtím než potkali Ježíše, by je zcela s největší pravděpodobností ani nenapadlo koupit si jídlo v samařském městě. Přehrady mezi Židy a Samaritány Ježíš krok za krokem strhával.
Když se Ježíš posadil, přišla ke studni Samařanka. V tom, že přišla ke studni zrovna v poledne, je cosi podivného. V poledne se v Orientu pro vodu nechodí. Ježíš ji požádal, aby mu dala napít. Obrátila se k němu s údivem. "Já jsem Samařanka," řekla, "ty jsi Žid. Jak to, že chceš, abych ti dala napít?"
I tento evangelijní příběh nám ukazuje tak mnoho o Ježíšově charakteru!
(I) Ukazuje nám Ježíšovo lidství. Ježíš sedí vyčerpán u studny. Je velmi významné, že evangelista Jan, který zdůrazňuje čisté božství Pána Ježíše Krista víc než kterýkoli jiný pisatel evangelia, zdůrazňuje také naplno jeho lidství. Jan nám neukazuje postavu nadčlověka bez únavy a zápasu s vlastní člověčinou. Ukazuje nám člověka, pro něhož byl život zápasem jako pro nás; ukazuje nám člověka, který byl také unaven a také musel jít dál.
(II) Vyprávění nám ukazuje Ježíšovu vřelost a zájem o člověka, zájem, jehož základem je láska. Přesto, že Samařanku pravděpodobně přivedlo v pravé poledne ke studni sociální vyloučení, k Ježíši přistupuje docela otevřeně, i když také opatrně. Zdá se, že se setkává s někým, kdo není kritik a kdo jí, možná, rozumí.
(III) Také nám ukazuje Ježíše jako bořitele přehrad. Spor mezi Židy a Samařany byl velmi starou záležitostí.
Pozn. pro návštěvníky webu:
Kdysi kolem roku 720 př. Kr. vnikli Asyřané do severního samařského království, dobyli je a podrobili. Udělali to, co často vítězové dělávali - přestěhovali prakticky celou populaci do médské oblasti (2Kr 17,6). Do země nastěhovali Asyřané jiné obyvatele - z Babylona, Kútu, Avy, Chamátu a Sefarvajimu (2Kr 17,24). Není možné přestěhovat úplně všechny lidi. Někteří lidé byli v severním království ponecháni. Nevyhnutelně se začali ženit s přišlými cizinci; tím spáchali zločin v židovských očích neodpustitelný. Ztratili svou rasovou čistotu. V přísných židovských domácnostech, dokonce i dnes, když syn nebo dcera vstoupí do manželství s pohanem, je uspořádán jeho nebo její pohřeb. Takový člověk je v očích pravověrného judaismu mrtvý. Obrovská většina obyvatel Samařska byla odvlečena do Medeji. Nikdy se nevrátili, ale asimilovaly se zemí, do níž byli odvedeni. Samařané byli deseti ztracenými kmeny Izraele. Ti, kteří v zemi zůstali se v manželstvích smísili s při?stěhovalci a ztratili právo Židy se dokonce i nazývat.
Během doby nastala podobná invaze a podobná porážka v jižním království, jehož hlavním městem byl Jeruzalém. Jeho obyvatelé byli také odvedeni do zajetí v Babyloně, ale neztratili tam svou identitu; tvrdošíjně zůstávali u židovství. Za čas nastala doba Ezdrášova a Nehemjášova, a exulanti se z milosti perského krále vrátili do Jeruzaléma. Jejich bezprostředním úkolem bylo opravit a přestavět zbořený chrám. Samařané přišli a nabízeli pomoc v tomto posvátném úkolu. S opovržením jim řekli, že jejich pomoc není žádoucí; ztratili své židovské dědictví a nemají právo podílet se na přestavbě Božího domu. Zraněni tímto odmítnutím, obrátili se Samařané s hořkostí proti Židům v Jeruzalémě. Bylo to kolem roku 450 př. Kr., kdy došlo k této rozepři a ve dnech Ježíšových její hořkost vůbec ještě nepominula.
Tato hořkost se naopak prohloubila, když se židovský odpadlík Manases oženil s dcerou Samařana Sanbalata (Neh 13,28) a rozhodl se postavit konkurenční chrám na hoře Gerizim, která byla uprostřed samařského území. Později, v době makabejské v roce 129 př. Kr., vedl Jan Hyrkanus tažení proti Samařsku, obklíčil a zničil chrám na hoře Gerizim. Mezi Židy a Samařany panovala hořká nenávist.
Židovsko-samařský spor byl starý víc než 400 let. Ale nenávistně doutnal se stejnou hořkostí jako na počátku. Není divu, že Samařanka byla překvapena, když s ní Ježíš, Žid, mluvil.
(IV) Ale byl tu ještě jiný způsob, jímž Ježíš bořil přehrady. Samařanka byla žena. Byla nejen žena, ale žena nechvalného charakteru. Žádný slušný muž, neřkuli rabín, nemohl být spatřen v její společnosti, nebo s ní dokonce vyměnit pár slov - a přece s ní Ježíš mluvil.
Ano, tady je Ježíš prorážející přehrady národnosti a zvyků. Zde je Bůh milující svět ne teorií, ale činem.
Co pro nás znamená růst do charakteru Pána Ježíše?
* Jsi kritik nebo přítel?
* Boříš přehrady, nebo je stavíš? Že v naší společnosti nejsou přehrady? To snad ne!!!
* Jsi křesťan-teoretik nebo křesťan-praktik?
Živá voda
Na okraj musím poznamenat, že rozhovor se Samařankou sleduje přesně stejný vzor jako rozhovor s Nikodémem, o kterém Jan píše v předchozí kapitole. Ježíš něco prohlásí. Prohlášení je přijato ve špatném významu. Ježíš učiní ještě výraznější prohlášení. Znovu je mylně vyloženo; a pak Ježíš nutí člověka, s nímž mluví, aby pro sebe objevil pravdu a zaujal k ní postoj. To byl Ježíšův běžný způsob učení; a byl to nejúčinnější způsob, protože jak kdosi řekl: "Jsou určité pravdy, které člověk nemůže přijmout; musí je pro sebe objevit." Možná, že se s tím potýkáš I ty, když čte Bibli.
Tak jako Nikodém bere i žena Ježíšova slova doslovně, když má porozumět duchovně. Je to živá voda, o které Ježíš mluví. V běžném jazyce znamenal pro Žida výraz živá voda, pramenitá voda. Byla to voda pramene v protikladu se stojatou vodou v cisterně nebo rybníku. Někdo tvrdí, že tato studna, u které byli, neměla pramenitou vodu, ale vodu, která do studny prosakovala zemí. Pro Žida byla pramenitá, živá voda z pramene vždycky lepší vodou. Žena tedy říká: "Nabízíš mi pramenitou vodu; jak se k ní dostaneš?"
Žena viděla, že Ježíš nemá cestovní vědro a znovu mu vlastně říká: "Nemusíš mluvit o vážení vody, kterou bys mi dal. Sama vidím, že nemáš vědro, kterým bys vodu nabral."
Ale Židé měli ještě jiný způsob, jímž užívali slovo voda. Často mluvili o žízni duše po Bohu; a často mluvili o uhašení této žízně živou vodou.
Zaslíbení v Bibli, ve Starém zákoně slibuje, že vyvolený lid bude čerpat vodu s veselím z pramenů spásy (Iz 12,3). Žalmista mluví o tom, že jeho duše žízní po živém Bohu (Ž 42,3). Bůh zaslibuje: "Já vyleji vody v místa zprahlá žízní (Iz 44,3). Jedno pozvání zní, aby každý, kdo žízní přišel k vodám a zadarmo se napil (Iz 55,1). Jeremjáš si stěžuje, že lid opustil Boha, který byl zdrojem živých vod a vytesal si rozpukané cisterny, které neudrží vodu (Jr 2,13). Ezechiel má vidění tekoucí vody života (Ez 47,1-12). V nové zemi bude tryskat očišťující pramen (Za 13,1). Živé vody budou vytékat z Jeruzaléma (Za 14,8).
Celý obrazný náboženský židovský jazyk byl plný této ideje žízně duše, která může být uhašena pouze živou vodou, jež je darem od Boha. Ale žena se snaží pochopit výrok s tvrdou doslovností. Byla slepá.
Ježíš pokračuje, aby vyslovil ještě překvapivější tvrzení, že jí může dát živou vodu, která uhasí žízeň jednou provždy. Potíž je v tom, že Samařanka to bere zase doslovně; ale ve skutečnosti to nejde o nic menšího než o vyhlášení mesiášského nároku. Když Ježíš mluví o tom, že lidem dá vodu, která navždy uhasí žízeň, pak nečiní nic jiného, než že se prohlašuje za toho jediného pomazaného Božího, který nastolí nový věk.
A opět to žena nevidí. A myslím si, že zde již mluví žertem, jako by žertovně hovořila s člověkem, který je tak trochu blázen. "Dej mi tu vodu," řekla, "abych u nikdy neměla žízeň a nemusela den za dnem chodit ke této studni." Mluví o věčných věcech s poněkud pohrdavým žertováním. A v jádru toho všeho spočívá základní pravda, že lidské srdce žízní po tom, co může uspokojit jenom Ježíš Kristus. V každém člověku je tato nepojmenovaná neuspokojená touha; tato mlhavá nespokojenost, toto chybějící "něco", tato frustrace.
Augustin mluví o "našem srdci, které je neklidné, dokud nespočine v Něm."
Nevím, máme-li odvahu říkat lidem: "Potřebuješ Ježíše!"?
Bratře, posluchačko, potřebuješ Ježíše, živou vodu!!
Čelem k pravdě
Náhle a bodavě přivádí Ježíš Samařanku do reality. Čas slovních hříček skončil; je konec s žertováním. "Jdi," řekl Ježíš, "vezmi manžela a vraťte se sem." Žena ztuhla, jako by ji náhle projela bolest; otočila se jako v šoku; zbledla jako člověk, který náhle spatří přízrak; a skutečně tomu tak bylo, protože najednou zahlédla sebe.
Naráz byla přinucena čelit poznání sebe. V Písmu jsou mj. dvě zjevení: zjevení Boha a zjevení nás samých. Žádný člověk se pravdivě nevidí, pokud se nevidí v přítomnosti Krista; a pak je tímto pohledem zděšen. Je možné to vyjádřit i jinak - evangelium (dobrá zpráva) začíná pocitem hříchu. Začíná náhlým uvědoměním si, že život, jak ho žijeme, nemůže takto pokračovat. Probouzíme se a probouzí se i naše potřeba Boha.
Ježíš tedy začíná tím, že ukáže této ženě její hříšný stav, ale pokračuje, aby jí řekl o pravé bohoslužbě, v níž se může lidská duše setkat s Bohem.
Ženina otázka nás udivuje. Říká a zřejmě ji to trápí, když to vyslovuje: "Naši otcové říkají, že máme uctívat Boha zde na hoře Gerazim; vy říkáte, že bychom ho měli uctívat v Jeruzalémě, co mám dělat?"
Všechno, co chce vědět je: Kde je možné najít Boha? Není sama, kdo se tak ptá.
Ježíš odpověděl, že se blíží doba, kdy člověk bude moci najít Boha kdekoli.
Bylo to Sofoniášovo vidění, že se lidé budou Bohu klanět "každý ze svého místa" (Sof 2,11). Malachiáš měl sen, že budou lidé na každém místě přinášet Bohu kadidlo (Mal 1,11).
Nemusíš chodit na žádné zvláštní místo, abys našla Boha, ani na horu Gerazim ani na horu Sion. Není třeba obětovat oběť na nějakém zvláštním místě; pravá bohoslužba nachází Boha na každém místě.
Pravá bohoslužba
Přichází den, říká Ježíš, kdy spory o případné přednosti hory Gerizim a hory Sion budou nevýznamné, protože ten, kdo bude hledat Boha, ho najde všude. Ale existuje i falešná bohoslužba.
Ve falešné bohoslužbě můžeme objevit nejméně tři chyby.
(I) Falešná bohoslužba je výběrová bohoslužba. Vybírá si, co o Bohu vědět chce a zbytek pomíjí. Samařané si vzali z Písma, co chtěli a zbytku nevěnovali pozornost. Jednou z nejnebezpečnějších věcí na světě je jednostranná bohoslužba, jednostranné naslouchání Bohu.... Pro člověka je velice snadné přijmout a zachovávat ty části Boží pravdy, které se mu hodí a nedbat na ty zbývající. Žádný člověk nikdy neobsáhne celou pravdu, měl by ale k ní směřovat a ne se chápat fragmentů, které se hodí jemu a jeho postojům.
(II) Falešná bohoslužba je "neinformovaná" bohoslužba. Bohoslužba by měla být přiblížením celého člověka Bohu. Člověk má rozum a má ho používat . Křesťanský život může začínat emocionální odezvou, ale pak přichází čas, kdy emocionální odezva musí být promyšlena. Křesťanství je mnohem víc než jen usilovným cvičením intelektu, ale přesto velká část náboženského selhání není způsobena ničím jiným než intelektuální leností. Nepromýšlet věci je samo o sobě hříchem. Zbožnost není nikdy bezpečná, dokud člověk nemůže říci, nejen v co věří, ale též proč věří. Zbožný vztah k Bohu je naděje, ale je to naděje, za kterou stojí rozum (1Pt 3,15).
(III) Falešná bohoslužba je pověrčivá bohoslužba. Je to bohoslužba konaná ne z pocitu potřeby nebo z nějaké skutečné touhy, ale v podstatě proto, že člověk cítí, že by bylo nebezpečné nekonat ji. Pověry!!! Ale pravé křesťanství není založeno na strachu, nýbrž na lásce k Bohu a na vděčnosti za to, co Bůh vykonal.
Ježíš ukázal k pravé bohoslužbě. Bůh, řekl, je duch. Člověk okamžitě chápe, jak ho zasahuje nová záplava světla; jestliže je Bůh duch, není omezen na věci, a proto klanění se modle není jen bezvýznamné, ale je urážkou samé podstaty Boha. Je-li Bůh duch, není omezen na místo, a proto omezovat bohoslužbu na Jeruzalém nebo na jiné místo, znamená klást hranice tomu, co svou podstatou všechny hranice překračuje. Je-li Bůh duch, musejí být člověkovy dary Bohu dary ducha. Jediné dary, přiměřené podstatě Boží, jsou dary ducha - láska, důvěra, poslušnost, oddanost. To ostatní z toho plyne.
Duch člověka je jeho nejvyšší částí. Je to ta část, která trvá, když tělesná část zaniká. Pravá bohoslužba je tam, kde člověk prostřednictvím ducha dosahuje přátelství a důvěrného vztahu k Bohu. Pravá bohoslužba nesestává z chození na určitá místa nebo z provádění určitých rituálů nebo liturgie ani z přinášení určitých darů. Pravá bohoslužba je tam, kde duch, nesmrtelná a neviditelná část člověka, mluví a setkává se s Bohem, nesmrtelným a neviditelným.
Setkal ses s Ježíšem? Jestli ano, tak víš, že je stále stejný; stále boří přehrady - především ty přehrady v nás, ale i mezi námi, boří přehrady, že něco je jen pro muže a něco jen pro ženy. Pán Ježíš respektuje, jsi-li žena nebo muž, ale zároveň pro tebe otevírá celé své bohatství, ať jsi žena nebo muž.
Ještě ses s Ježíšem nesetkal? Měl bys to alespoň zkusit. Setkání s ním tě může nejprve zděsit, ale pak může i dát tvému životu smysl; živou vodu. Vodu života. Život!!
Amen.
Modlitba: Pane Ježíši, děkujeme, že se s tebou může setkat každý a skrze tebe se každý může setkat s Bohem.
Děkujeme, že jsi zbořil přehradu hříchu, která nás oddělovala od Boha, ale také, nás lidi, jedni od druhých.
Děkujeme, že setkání s tebou mění lidský život. Pane Ježíši, ty jsi ta voda života.
Děkujeme, že jsi stále stejný, tehdy u studny v Sychar a i dnes. Děkujeme, že když nám dáš pohlédnout do našeho nitra, tak nám dáš i řešení té situace, abychom se nehroutili.
Pane, pomoz nám, abychom přehrady nestavěli, ale bořili.
Pane Ježíši, pomoz nám, abychom ti rozuměli při setkáních s tebou. Pane, pomoz i tě, kteří se ještě s tebou mají setkat, aby v tobě poznali šanci k životu.
Amen.
Slovo vyslání: Jděte v pokoji a kéž se ve vás lidé setkají s Ježíšem!!
Požehnání: Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Amen. (Ř 15,5+6)
