Židovská obec v labyrintu normalizace

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Brno, Nová synagoga, zbořena 1986

Fotografie ze sledovaček komunistické státní policie i dlažební kostky z pražského Můstku vyrobené z židovských náhrobků. To jsou příklady toho, co můžete vidět, když se vydáte do Galerie Roberta Guttmanna v Praze na výstavu nazvanou Labyrintem normalizace. Židovská obec jako zrcadlo většinové společnosti. Kurátorem výstavy je Martin Šmok.

Stojíme právě před obrazovkou, na které se střídají černobílé fotografie, na kterých můžeme vidět obyčejný ruch na silnici, lidi procházející po ulicích. Co je to za snímky?

Představitelé židovských obcí, návštěvníci židovských obcí a osoby účastnící se pravidelně života židovských obcí byli jednou z cílových skupin Státní bezpečnosti. Jako takoví byli pravidelně v různých akcích sledováni za pomoci skrytých či otevřených fotoaparátů. Na těch snímcích vidíte, že v okolí židovské radnice bylo několik stacionárních stanovišť, kde ti fotografové seděli v autech a fotili každého, kdo se přiblížil ke vchodu. Zároveň se objevují fotografie, ze kterých je vidět, že jsou pořízeny skrytou kamerou, kdy se třeba soudruzi ze Státní bezpečnosti vmísili do davu svatebčanů a nafotili snímky Daniela Mayera na jeho vlastní svatbě. Tady je pak další fotografie, tentokrát ze svatby pana Putíka, kdy opět ten fotograf se svojí v aktovce skrytou kamerou sledoval svatebčany, aby monitoroval sionistické podvratné aktivity spojené s židovským rituálem, v tomto případě svatbou.

Vizuál výstavy Labyrintem normalizace. Židovská obec jako zrcadlo většinové společnosti

Konkrétně k tomu obrázku použitému na plakátu k výstavě, nemusíme samozřejmě říkat jména, ale obecně, co to je za rodinu?

Ta fotografie pochází ze série, kterou v jeden den, kdy probíhala dětská oslava svátku Purim na židovské obci, byli nafoceni všichni návštěvníci židovské obce.

Veřejnosti připadá, že ta doba nebyla až tak zlá, třeba oproti 50. letům. Ale ona nebyla tak zlá jen v těch fyzických projevech. To lámání charakterů, ten teror, kterému byli podrobováni jednotlivci i celé rodiny, tak ten byl odporný, a na to by se nemělo zapomínat!

Můžeme přejít k dalšímu exponátu, a tím jsou dlažební kostky.

Dlažební kostky vyrobené z židovských náhrobků byly využity při budování pěší zóny na Praze 1

Jsou to dlažební kostky, kterými je vydlážděna pěší zóna v centru Prahy. Jsou to kostky vyrobené z náhrobních kamenů pocházejících původně z nějakého zrušeného židovského hřbitova. My nevíme úplně přesně z jakého. Nikde ten fragment na té kostce není tak velký, aby se z toho dalo něco vyčíst.

Právě v době normalizace se rušila spousta židovských hřbitovů, a to bez jakékoli piety. Dá se říct, že se režim snažil „znormalizovat“ i židovskou paměť?

On se ji nesnažil znormalizovat, on se snažil paměť s tím přívlastkem „židovská“ zlikvidovat. Ta paměť měla být česká.

Dlažební kostky vyrobené z židovských náhrobků byly využity při budování pěší zóny na Praze 1

Je ještě něco tady v rámci výstavy, na co byste rád upozornil?

Myslím, že je velmi důležité si uvědomit, jak málo je normalizace zdokumentovaná. Zůstává ještě spousta bílých míst, které by mohly případné dary od rodin, které mají nějaké artefakty nebo vzpomínky na tu dobu, ještě osvětlit. Takže pokud doma něco máte a máte pocit, že by to mohlo pomoci vysvětlit některé fenomény existence židovských rodin za normalizace, tak se ozvěte židovskému muzeu, kde se můžete domluvit na dalších detailech.

Říká Martin Šmok, kurátor výstavy Labyrintem normalizace.