Poslední kilometr cesty je většinou ten nejdelší
Před lety došlo k výbuchu v jedné továrně na likvidaci munice. Dělníci udělali banální chybu při zneškodňování posledního balení granátů. Podle psychologů nic neobvyklého. Ke konci už prostě nedávali tolik pozor.
To samé se stává i řidičům, kteří se vracejí z dlouhých cest. Nemusí být ani unavení, aby je ovládl syndrom konce cesty a ukončil jejich putování dřív, než si plánovali.
Podle názoru některých dopravních psychologů zaúřadoval syndrom konce cesty i v případě oné tragické nehody autobusu u Nažidel. Pocit, že už jsme skoro doma, který sníží naši ostražitost, můžeme zažít, třeba když přejedeme hranice nebo když se dostaneme do blízkosti domova, či na silnici, kudy běžně jezdíme z chalupy nebo z práce. Navíc se často k syndromu cesty přidává i únava.
„Během léta jsou podle našich zkušeností mnohem častější nehody z únavy. Řidič před koncem jízdy už nechce zastavovat, myslí si, že dojede, ale toto rozhodnutí bohužel může mít tragické následky – přepadne ho mikrospánek a stane se nehoda. Pokud má v autě celou rodinu, jsou následky o to horší,“ říká policistka Ivana Ježková.
Nezapomínejte na pravidelné přestávky
Syndrom konce cesty se však může dostavit i v případě, že jsme odpočatí. „V průběhu celé cesty je důležité dodržovat pravidelné přestávky, aby se posádka mohla projít a protáhnout. Dlouhé cesty na jeden zátah jsou velmi únavné,“ radí Hájková.
Důležité je tedy uvědomit si, že i v závěru cesty musíme být obezřetní, a proto není na škodu dát si malou přestávku i před koncem cesty. Ostatně právě z tohoto důvodu musejí mít přestávky i profesionální řidiči – nehledě na to, že už jsou jen pár kilometrů od domova.
