Z válečného šrotu vznikli dinosauři i don Quijote
Říká se, že ve válce múzy mlčí, ale ani tato pravda neplatí absolutně a někdy vůbec ne. Existuje spousta příkladů, kdy právě za válek vznikla ta nejlepší díla. Určitě to platí pro libyjského sochaře Alího el-Wakwaka, který v době loňských bojů na severu Afriky posbíral zbytky munice a válečné techniky, aby z nich vytvořil pozoruhodnou plenérovou expozici v Benghází.
Pan Wakwak rád pracuje s kovem a válka mu poskytla nepřeberné množství materiálu. Těžkotonážní výstavu jeho prací můžete vidět na nádvoří Grazianiho paláce v Benghází.
Jsou to umělecká díla vytvořená ze zbytků vojenské techniky, kokpitů letadel, částí tanku a podobně. Nechybí tu ani obrovská expozice přileb, které jsou proděravěny tak, aby vypadaly jako lidské tváře.
„Na bojištích zůstalo hodně válečného šrotu. S přáteli jsem ho posbíral a vyrobil z něj plastiky. Chtěl jsem světu ukázat, že Libyjci umí nejen bojovat, ale také tvořit,“ vysvětluje umělec svůj záměr.
Nejde o válečné suvenýry, ale o umění
Alí Wakwak pozorně sledoval válečné zpravodajství. Jakmile dospěl k závěru, že přišla jeho chvíle, vyrazil do akce.
„Měl jsem kamarády mezi povstaleckými vojáky. Ti mi dávali tipy. Pohyboval jsem se kolem válečné linie, ale v bezpečné vzdálenosti,“ vzpomíná.
V žádném případě nejde o klasické válečné suvenýry. Jsou to opravdová umělecká díla. Všechno poskládat dohromady muselo dát hodně práce. Kupříkladu přímo přede mnou na své Rosinantě sedí don Quijote a pohled upírá směrem k Benghází. A to není vše.
„Vytvořil jsem také plastiky dinosaurů a dalších prehistorických zvířat. Jde vlastně o vývoj života na Zemi – od zvířat až k člověku, který je také, jak se ukazuje, pořád jen zvířetem,“ popisuje Alí.
45 velkých a 350 menších kovových i dřevěných plastik chce teď Alí Wakwak převézt na výstavu do Itálie. Asi k tomu bude potřebovat hodně velkou loď.
Růžový džíp vyléčil depresi
Zdá se mi, že i sem pronikly ozvuky našeho slavného růžového tanku. Na nádvoří je zaparkován růžový džíp pomalovaný květinami. Mám štěstí, je tu i autorka tohoto džípu Salwa Susu.
„Tohle čínské auto bylo na frontě a převáželo velké zbraně. V době revoluce jsem se pohybovala na válečném poli, starala jsem se o děti a uprchlíky. Lidé kolem mě umírali a na umění jsem neměla ani pomyšlení. Byla jsem psychicky i fyzicky na dně,“ vzpomíná.
V Benghází Salwa Susu spatřila sochaře Alího Wakwaka, jak dává nový smysl předmětům určeným k zabíjení. Deprese pominula.
„Napadlo mě to, když jsem uviděla jeden z těchto džípů. Neptejte se mě proč, ale hned jsem ho chtěla přemalovat na růžovo. Tato barva totiž k válce patří ze všech nejmíň. Bylo asi zábavné pozorovat ženu, jak natírá vojenský džíp růžovou barvou,“ směje se. „Domalovala jsem na něj květiny a nazvala to arabským jarem.“
Nemohl jsem se Salwy nezeptat na inspiraci slavným růžovým tankem Davida Černého. A ejhle.
„Ano, viděla jsem to,“ reaguje okamžitě. „Někdo mi poslal fotku. Nevěděla jsem, kdo je autorem. Znám však dobře práce Jana Saudka – je to můj nejoblíbenější fotograf. Je nejlepší. Až ho uvidíte, pozdravujte ho a vyřiďte mu, že ho libyjské dívky dobře znají a že ho miluji.“
Tímto rád vyřizuji.
Zvětšit mapu: netradiční expozice vznikla v libyjském Benghází
