Ještě nedávno je pronásledovali, přesto už vysadili na 50 miliónů stromů
Jak se může ze sázení stromů stát politické gesto? V roce 2004 získala Nobelovu cenu za mír bioložka a politická aktivistka Wangari Maathai z Keni za to, jak se zasadila o udržitelný rozvoj, demokracii a mír. A to především skrze organizaci Green Belt Movement, v překladu hnutí Zeleného pásu, kterou založila v roce 1977 a jejímž cílem bylo zalesňovat Keňu pásy stromů.To, jak odkaz Wangari Maathai ovlivňuje životy lidí v Keni i rok po její smrti, zjišťovala letos v létě Daniela Vrbová z Českého rozhlasu 6. Vypravila se do komunity pod posvátnou horou Tumutumu.
V lesní školce u hlavní cesty do vesnice se denně schází tři až pět členů tumutumské buňky organizace Green Belt Movement. Podle toho, jaké je zrovna období, nechají naklíčit a zasejí semínka stromů, nebo zkontrolují a zalijí sazenice.
Semínka se sejí do hlíny, kterou je potřeba nejprve namíchat. Připomíná to trochu dětské hrátky na písku a také písně, které si při tom tumutumští zpívají, jsou trochu dětské.
Začátky nebyly jednoduché
Zpěv ani zvonění mobilu už dnes nevadí, setí a sázení stromů je legální a nikoho neprozradí. Nebylo tomu tak vždy. Na začátku 80. let, kdy v Tumutumu vznikla komunita inspirovaná filozofií Green Belt Movementu, sazečům do zpěvu nebylo.
„Začátky byly těžké. Nikdo s námi nechtěl spolupracovat. Považovali nás za nepřítele vlády. Dokázali jsme totiž říct ne, tohle je špatně,“ říká Julius Githaiga, který stál u dnes 20členné komunity, společně se svojí ženou a matkou.
Nelíbilo se jim, jak se nelegálně odlesňuje hora Tumutumu a to, že kvůli tomu dochází k erozi půdy. Vesničané pod horou se však příliš nebouřili. V té době vládla v Keni tvrdou rukou jediná strana, Keňská africká národní unie.
„Místní nás neměli rádi i proto, že sami les využívali nelegálně. Káceli stromy pro dřevo a zisk, rozšiřovali si tím pastviny pro dobytek,“ vzpomíná Julius. Kvůli záchraně stromů přišel o přední zub. Jeden vesničan mu ho vyrazil mačetou, když ho Julius nachytal při kácení stromů.
Setí stromů, to je věda
Bití, a to přímo od policie, zažívala opakovaně i zakladatelka hnutí Green Belt, Wangari Maathai. „Ale dokázali jsme to a necouvli. Dnes je sázení stromů naše každodenní rutina,“ říká Julius a jeho žena Lydiah mi ukazuje, jak se sejí různé druhy stromů.
Je to věda: člověk musí vědět, kdy a jak které semínko zasadit a do jaké hlíny. Semínka se kupují nebo získávají z už vzrostlých stromů. Hnutí Green Belt si udržuje přehled, kolik se kde sází stromů, a za každý vyplácí jednotlivým komunitám pět keňských šilinků.
Finančně výdělečná činnost sázení stromů rozhodně není, její přínos je někde jinde: komunity lidí společně zkvalitňují veřejný prostor kolem sebe, zlepšují krajinu a podmínky pro své zemědělství. Proto ani nevadí, když občas někdo z lesní školky sazenici ukradne – naloží s ní totiž nejspíš úplně stejně jako sazeči z Green Beltu a ve výsledku bude v Keni růst o strom navíc tak jako tak.
Zasadili už na 50 miliónů stromů
Dnes už keňská vláda i místní radnice vyjadřují Green Beltu podporu, i když pouze slovní, nikoli finanční. Takovýmto slovním příznivcem je i starosta obce Tumutumu Samuel Macharia: „Podporuje to ekonomickou aktivitu lidí. Ale stejně si pořád myslím, že by se mělo sázet víc stromů,“ říká.
Od roku 1977, kdy bylo hnutí založeno, zasadily komunity v něm zapojené podle vlastních odhadů na 50 miliónů stromů. Co dá práce zasadit jen jediný strom, jsem se přesvědčila sama. Jménem Českého rozhlasu jsem v Tumutumu zasadila Oleu Africanu, divokou olivu.
Sázet stromy znamená optimisticky uvažovat o daleké budoucnosti a nezaměřovat se na okamžité a rychle viditelné výsledky. Stejně pomalu, jako roste strom, trvalo vesničanům v Tumutumu, než tuto filozofii Green Beltu pochopili. A dnes už chodí do lesa sázet stromy sami. Z vlastního rozhodnutí.
