Cyklostezka nebezpečnější než silnice
Tak jako k zimě patří lyže a k létu koupání, čas mezi tím jasně ovládají kola. I když zrovna dneska je první podzimní den, minimálně o tomto víkendu nás čeká krásné, téměř letní počasí. Mnozí proto jistě vyrazí ven na kole – například v Praze se jedou hned dvě cyklojízdy. Jenže i na cyklostezce se musejí dodržovat určitá pravidla, možná dokonce důsledněji než na silnici.
Kdo se na kole odváží na cesty plné aut, počítá s tím, že může dojít k nepředvídané kolizi. Samozřejmě, pokud jsou na silnici vyznačené cyklopruhy, je to výhoda, ale ještě to neznamená bezpečí. Jenže i na cyklostezkách číhá nebezpečí, přestože jsou mimo hlavní silniční tahy. „Stezka pro cyklisty je fajn, protože na ni nesmí auto, ale běžný občan ji využije například na chůzi, na vycházku s kočárkem, se psem, s dítětem na koloběžce nebo na bruslích nebo na hraní. Vyskytuje se tedy na ní hodně lidí, a koliznost je proto vysoká,“ přibližuje realitu dění na cyklostezkách cyklistický koordinátor pražského magistrátu Pavel Polák.
Není skutečně jednoduché se na nich pohybovat, zvlášť za pěkného počasí je tam plno. Jak se v tom mumraji na kole vyhýbáte? „Neviděl bych to tak zle. Je nás tam hodně, takže je třeba jezdit ohleduplně a trochu předvídat.“
„Cyklisté jsou většinou disciplinovaní – jezdí vpravo, protože jsou zvyklí ze silničního provozu, ale bruslaři jezdí uprostřed a v tom je podle mě problém.“
„Mně to tu nevadí. I když je tu hodně lidí, vždycky se dá zpomalit, nebo je můžete objet mimo stezku, pokud jedete na kole.“
Cyklostezky můžeme rozdělit do dvou skupin – na stezky vyhrazené pouze cyklistům a na stezky, o které se dělí chodci, cyklisté a také všechny podskupiny, které k tomu patří, tedy tříkolky, koloběžky i kolečkové brusle. Pokud je cyklostezka dostatečně široká, není to takový problém, ovšem nezřídka bývá třímetrový pruh rozdělen na dva směry, přičemž do každého se mají vejít chodci i cyklisté. A to je situace, která paradoxně může být nebezpečnější než jízda po silnici.
„Auto je o hodně čitelnější – je to krabice, která jede víceméně rovně. Jízdní kolo se chová stejně, takže jsou to rovnocenní partneři, co se týká jejich rozpoznatelnosti. Naproti tomu chodec může udělat úkrok do strany a vstoupit do dráhy cyklistovi ve zlomku vteřiny. Představa, že chodci budou respektovat svůj chodník a cyklisté svoji stezku, je mylná. Nebo i když se tak bude chovat většina, stále je tu menšina, která když bude činit třetinu, tak je to hodně.“
Takže nezbývá než na cyklostezce dát jasně najevo, že se blíží kolo. Jak to řeší sami cyklisté?
„Řvu levá.“
„Potichu pískám a funguje to.“
„Prostor pro chodce a cyklisty by měl být oddělen, protože jinak se tu cyklisté musejí pořád vyhýbat.“
„Mít zvonek na kole.“
I když v povinné výbavě zvonek není, pro jízdu na cyklostezce je nutností – a je opravdu jedno, jestli ho máte na kole, tříkolce nebo kočárku. „Jestliže je stezka rozdělena střední dělicí přerušovanou čárou, jezdí se tam v obou směrech a je na ní smíšený provoz, není při hloupém chování daleko od nehody, protože chodci cyklisty jedoucí za nimi nevidí. Ovšem cyklista může chodce upozornit, například zazvoní na zvonek, který by v městském provozu měl být součástí výbavy jízdního kola, nebo může chodce slovně poprosit o uhnutí. Chodci by však měli chodit alespoň ve svém směru a netoulat se po stezce ze strany na stranu,“ dodává Pavel Polák.
Tak hodně ohleduplnosti především na těch někdy až přehnaně úzkých cyklostezkách.
