Libyjci si sundali růžové brýle, ale naději neztrácejí
Ani rok po smrti diktátora Muammara Kaddáfího nemají v Libyi ústavu nebo řádnou vládu. Prozatímní parlament zasedá v hotelu, protože vlastní sídlo nemá. Mezi lidmi navíc koluje obrovské množství zbraní. Přesto se většina Libyjců dívá do budoucnosti s nadějí. Sny o rychlém vybudování prosperující a šťastné země už asi Libyjci nemají, přesto se snaží vidět spíš pozitivní věci.
„Nemůžu říci, že jsem šťastný. Když však vidím, jak se bílí cizinci v noci procházejí po Tripolisu, říkám si, že už je to mnohem lepší,“ říká Araf, muž, který několik starých domů v Tripolisu přebudoval na soukromý hotel v orientálním stylu a nedávno ho otevřel.
„Sledujeme náš parlament, vidíme, jak se tam hádají. Ale to je snad v pořádku – hlavně když nás nenutí vzít do rukou zbraně. My už opravdu nechceme bojovat,“ doplňuje. Libye, která buduje úplně nový stát a systém, se podle něj chybám nevyhne.
„Vezměte si francouzskou revoluci. Trvalo deset let, než našli tu správnou cestu. Lid vzal útokem Bastilu, stejně jako my jsme zbořili Kaddáfího pevnost Báb al-Azízia. Bude to pár let trvat, než si lidé uvědomí, že revolucionáři možná nejsou těmi nejlepší osobami pro vedení státu,“ přirovnává Araf.
Mezi západem a východem Libye vládne řevnivost
Na tom, kdo by byl tím správným člověkem na správném místě, se nemůže východ Libye se západem dohodnout. Proto parlament před několika dny odvolal premiéra Mustafu Abúšaghúra.
Projevuje se tradiční rivalita mezi dvěma metropolemi – Tripolisem a Bengházím. Velkou přirozenou autoritou je pro Libyjce synovec krále Idríse Ahmed al-Senússí, který vede hnutí federalistů. Sám považuje za hlavní porevoluční problém korupci.
„Všichni strašně kradou: ministři, členové prozatímního kongresu, všichni. To mě trápí víc než bezpečnostní problémy. Jakmile demokracie ztratí důvěru lidí, bude to zlé. Už i šéf Národní banky veřejně přiznal, že se ztrácejí obrovské peníze,“ podotýká.
Libyjcům chybí kvalitní vzdělání, soudí pedagog
Třetí historickou součást Libye – po Tripolitánii a Kyrenaice – tvoří Fazzán na jihozápadě země. To jsou oázy na Sahaře.
„Lidé rozumějí tomu, oč jde,“ říká pan Mustafa, který je v jedné oáze školním inspektorem. „S Kaddáfím je konec. Revoluce už je taky u konce a lidé začínají přemýšlet o budoucnosti,“ říká.
Jako pedagog vidí velký problém v tom, že celá generace Libyjců vyrůstala bez kvalitního školství. „42 let, to je pořádně velká mezera,“ vypočítává. Mládež proto podle pana Mustafy může snadno podlehnout propagandě.
I on se však snaží vidět to lepší. „Ekonomicky je situace v naší oblasti docela v pořádku. Nemáme tady chudobu, práce je dost a studenti se vrátili do škol. A bezpečnost – ta chce čas,“ uzavírá.
Jeho slova jako by potvrzovala mládež v oáze Ghadamis. Odevzdala zbraně a věnuje se své nejoblíbenější zábavě – koupání v místním prameni.
Zvětšit mapu: mezi Bengházím na východě země a Tripolisem panuje řevnivost
