20. den. O dětech a rodičích aneb Štědrý den v několika obrazech
Ve tři hodiny odpoledne se naplnil kostel na náměstí v Příbrami a před oltářem stála Boží rodina. Letos vyšel „živý betlém“ na Brodníčkovy, kteří mají nejmenší dítě a mohli tak snadno představovat narození betlémské. Vzhledem k tomu, že Irena a Jan mají sedm dětí, jistě působili velmi věrohodně. Bohužel jsem to neviděl, k Brodníčkovým jsem přijel domů do Vysoké Pece o den dříve. A velmi se mi tato početná rodina líbila.
Zvlášť matka sedmi dětí Irena mě fascinovala tím, že ještě stíhala péct cukroví a těsně po mém příjezdu vyndala z trouby štolu. A to nemluvím o hračkách, které nejmenším dětem háčkovala předtím, než šla do porodnice.
Dřív se stíhala starat ještě o zvířata, ale s pětitýdenní dcerkou Jenovéfou to přenechává manželovi a dětem. Mají tři kozy, tlupu králíků, psa, kočky, jednoho koně a papouška Alfréda.
Irena vypadá na sedm dětí velmi mladě a také mladá je. Je jí třiatřicet. „Já jsem s takovou rodinou spokojená,“ říká.
Lékař a koza
Když děti vyskočily od jídla a nahrnuly se oknu, bylo jasné, že přichází otec. Od branky na dvůr vedl na řetězu kozu. Šli od kozla.
Aby nedošlo k mýlce, Jan Brodníček není chovatel zvířat, nýbrž obvodní lékař v Rožmitále pod Třemšínem. Domácí zvířena a výroba nábytku v domácnosti jsou jeho koníčci.
Na početné potomstvo pohlíží spokojeně. „Vždycky jsem chtěl hodně dětí. Ani nevím, jak se mi to splnilo, že mám doma sedm zdravých dětí.“
Při obědě jsem si všiml, že když dvouletá vylila čaj, čtyřletá bez jakéhokoliv upozornění vzala utěrku a stůl pod hrníčkem utřela. Děti se naučily pomáhat a víc se starají.
Mimochodem Brodníčkovi mají šest dcer a jednoho syna. Ten je druhorozený, to jen pro pořádek.
Sestřičky
Velkou skupinu sourozenců jsem potkal i ve Stodu u Plzně. Ti ovšem žijí v dětském domově.
S nejstarší ze čtyř sester desetiletou Míšou jsem se seznámil, když v Havlíčkově Brodě předával Český rozhlas hračky do dětských domovů a ústavů sociální péče. Slíbil jsem, že se na Vánoce stavím.
Okamžitě ve dveřích mi ukázala dýchacího psa, kterého si přála a kterého také od posluchačů v projektu „Darujte hračku“ dostala. Rodiče o sestry jeví jen sporadický zájem, matka není schopná se o ně postarat. A tak přebývají v domově a zřejmě tam i zůstanou.
Adopci, osvojení nebo pěstounskou péči sice české zákony umožňují, ale je to stále tak komplikované, že i symbolický zájem rodičů odchod z ústavní péče znemožní.
Ještěže jsou aspoň dětské domovy na vysoké úrovni se skvělým personálem, který, jak jsem si všiml, je kromě matek v roli kuchařek, uklízeček, ošetřovatelek a učitelek.
Na čtyři děti jedna žena (ve Stodu i jeden muž). „To, že odsud skoro žádné děti neodcházejí do rodin, je ale demotivující,“ řekla jedna nejmenovaná teta, jak děti vychovatelky nazývají.
Mše po ránu
Na Štědrý den jsem stihnul být i já doma. Ve společnosti čtyř dětí a neštovic.
Půlnoční jsem už sice nezvládl, ale zase jsem byl na ranní adventní mši v kostele svatého Jiří v Plzni, kde mužský sbor zpíval roráty. Mám pocit, že se roráty rozmáhají a psal jsem o nich i v díle 4. den.
Jen jsem zapomněl dodat, že ve středověku se k tomu pilo po ránu ohřáté pivo. To by se u svatého Jiří také náramně hodilo, protože kostel leží na soutoku Úslavy a Mže, a od vody pořádně táhne.